Jak jsem změnou myšlení vyléčila atopický ekzém ?!

Atopického ekzému jsem se zbavila asi před dvěma roky. Trpěla jsem jím od mých devíti do dvaceti tří let – s jistými pauzami, kdy ekzém nebyl na povrchu vidět ale stále tam někde hluboko uvnitř byl.

Ten kdo si atopickým ekzémem prošel nebo prochází doslova „na vlastní kůž“i, ví jak je život s ním těžký, jak se díky tomu pokřiveně vnímáte, jak vás vnímá okolí – pohledy lidí, jak je těžké vnímat sebe sama a skutečně si naslouchat. A právě zde tkví hlavní problém. Atopický ekzém má samozřejmě velkou spojitost se stravou, ale primární problém je tam někde uvnitř. U mě to byl problém v hlavě – problém se sebeláskou a příjmutím sebe sama.

Prošla jsem si všemi druhy PPP, takže od jisté doby vím, že strava a zdravý vztah k jídlu je základ šťastného a zdravého těla i ducha. Je třeba jíst spoustu ovoce a zeleniny. Omezit, není třeba ale zcela vyřadit mléčné a živočišné produkty a bílé pečivo. Ale zcela doporučuji vyřadit ( alespoň do uzdravení, nejlépe napořád)  zpracované „potraviny“ jako jsou sladkosti, slanosti a další sr*čky kterým se říká jídlo. Chce to své tělo nejprve očistit. U mě to bylo pomocí bylinek, cvičení v kombinaci se změnou a restartem stravovacích návyku – tím, že budete lépe, celistvěji a čistěji jíst , začnete lépe vnímat a slyšet sebe sama. Tenhle proces je dlouhý a nikdo neříká, že se povede na poprvé, to určitě ne, ale časem po neustálém zkoušení, dospějete k tomu nejzásadnějšímu abyste se trvale uzdravili, a to ke změně myšlení. Klíč je v tom přijmout sám sebe a (na)učit se mít rád, ať to pro někoho zní jakkoliv divně a nepochopitelně. Z vlastní zkusešnosti vím, že to tak opravdu je.

Zažila jsem to nejlepší dětství malého díťete na vesnici. Naustále od bláta, rozbitá kolena, rozcuchané vlasy, červené tváře, úsměv na tváři a nesmírná chuť do života, velké sny. Měla jsem období, kdy jsem na sebe byla hodná, starala jsem se o sebe a pak přišlo období nenávisti, sebetrýznění a sebepoškozování ( to mi bylo asi 14 let)  v kombinaci se špatnou stravou – hodila jsem sebe na druhou ( spíš poslední)  kolej, bylo mi jedno co do sebe láduju a že tím vlastně jen něco zajídám, že tím jen před něčím utíkám. Takhle to se mnou vleklo asi do třeťáku na střední. Ve třetím ročníku se mi podařilo cítit se, se sebou v souladu, pravidelně jsem cvičila, dobře jedla – byla jsem 9 let vegetarián, zajímala jsem se o stravu a ekzém v té době zmizel, ale jen povrchově. A to proto, že nic z toho jsem nedělala s láskou a s tím, že jsem to opravdu přijala za své. Do roka se mi ekzém zase vrátil, ale v takové síle a rozsahu, který jsem nikdy nezažila.

Ohniska ekzému se mi celý život přemisťovaly, ale nejvíce jsem ho měla vždy v oblasti rukou a nohou. V čase mezi mými dvaceti až dvaceti třemi lety jsem jím trpěla asi nejvíce za celou mou existenci. Ve dvaceti jsem se přitom dala dohromady s mým nejlepším parťákem a láskou v jednom člověku a i přes to, že jsem od něj slyšela ta nejkrásnější slova , sama jsem to tak ale stále necítila a nechápala jsem, že jsem pro něj krásná.  A upřímně jsem si myslela a byla přesvědčená o tom, že být milovat někým jiným, mi mou bolavou duši vyléčí. To se samozřejmě nestalo a sebezapření přetrvávalo další tři roky.

A to mě naučilo následujícímu . . .

POKUD SE NENAUČÍME MILOVAT SEBE SEMA, NEMŮŽEME LÁSKU SKUTEČNĚ DÁVAT A PŘIJÍMAT. NAUČIT SE MILOVAT SEBE SAMA, MŮŽEME SKUTEČNĚ JEN MY SAMI.  I kdyby Vám tisíc lidí řeklo, že jste to nejkrásnější, co kdy viděli, ale vy sami byste si to o sobě skutečně nemysleli, nikdy tomu stejně neuvěříte.

V té době ( mezi dvacátým a dvacátým třetím rokem) byly plochy a ohniska ekzému tak velké a bolavé, že nešly schovat pod tričkem, když bylo léto a ty pohledy lidí .. vlastní výčitky. Pamatuju si jako by to bylo včera. Neuměla jsem být na sebe hodná, ale na všechny okolo ano, nesnášela jsem se, srovnávala jsem se, cítila se jako nic. Pomáhala jsem všem a všemu kolem mě, zaměřovala se na druhé, ale přitom jsem nedokázala nebo nechtěla pomoct sobě a to jsem v první řadě potřebovala : pomoct sama sobě. Má duše tam někde uvnitř křičela, ale já jsem ji záměrně nevnímala a řešila malichernosti – povrchnosti. Záleželo mi hlavně na, tom jak vypadám a jak mě vnímá okolí , ale  fakt, že mi ze sebe bylo na zvracení jsem brala jako že je to v pořádku. A právě i povrchním způsobem jsem léčila samotný ekzém. Použila jsem za život nespočet produktů – od předepsaných kortikoidů ( od jisté doby k doktorům nechodím a vše léčím vlastními bylinkami, klidem a odpočinkem – tím myslím případné nachlazení, chřipky atd, ne nic vážného co se bez doktora  samozřejmě neobejde) přes masti z vazelíny, krémy, domácí i kupované konopné produkty, mycí pěny atd. A nic nikdy skutečně nepomohlo. A ani nemohlo. Když jsem léčila jen projev a ne příčinu – která byla tam uvnitř.

Byla to smutná duše a bolavé srdce. Duše i srdce křičeli a žádali o lásku. Tělo i duše trpěli, protože chtěli „jen“ to abych se přijala, začala (se) milovat a dala sebe na první místo. Začala jsem se o sebe jak navenek, tak zejména uvnitř lepé, kvalitněji a vědoměji starat a tak i k sobě přistupovat – jsem unikátní a skvělá, jsem přesně taková jaká mám být, jsem tam kde mám být. Vše je tak, jak má být.

A víte jak jsem se nakonec vyléčila ? Týden jsem si bolavá a nemocná místa nenamáčela – nechala jsem je vysušit ( ano, bylo to nepříjemné) trošku jsem je promazávala domácí konopnou mastí z kokosového, mandlového a bambuckého másla a hlavně jsem o sobě začala jinak smýšlet – změnila jsem uhel pohledu, začala jsem se na sebe i na svět dívat z větší perspektivy, očima dítěte a hlavně jsem se začala skutečně vnímat. S tím přišla ztracená sebeláska a (sebe)vědomí ale na úplném přijetí sebe sama ještě pracuji a pracovat budu, nicméně po atopickém ekzému od té doby (teď to jsou dva roky) ani vidu. Tedy kromě období kdy sním kilo mandarinek 😀 nebo ( a tím to mám potvrzeno) začnu sama sobě lhát a negativně o sobě smýšlet.

Jsem vděčná za dny, kdy se sama se sebou cítím opravdu dobře, za dny kdy vyjde zpoza mraků slunce, ale stejně tak jsem  vděčná i za ty dny, kdy je slunce za mraky a cítím se na dně.  Ale jak píšu, to slunce je jen za mraky, to, že není vidět a necítíme jeho teplo, neznamená, že tam není.  A přesně tak je to i se sebeláskou. Jsem vděčná za každý krásný okamžik ale stejně tak za každý pád, každou ránu.

Budu opravdu šťastná, pokud moje story někomu pomůže!  Vím, jak je to těžké. Ale nejsi v tom sama/sám !

Leave a Reply

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *